Syndrom vyhoření

Na syndrom vyhoření by si měli dávat pozor zejména ti, kteří prahnou po velkých výsledcích (hlavně v práci). Ohroženi jsou především zdravotníci, další pomáhající profese (např. lékaři, zdravotní sestry, lékárníci, záchranáři, učitelé a další) a jedinci, kteří si přes vysokou pracovní zátěž neumějí uvědomit, že na sebe nakládají až příliš. Ale jak syndrom vyhoření vůbec poznat?

Na syndrom vyhoření by si měli dávat pozor zejména ti, kteří prahnou po velkých výsledcích (hlavně v práci). Ohroženi jsou především zdravotníci, další pomáhající profese (např. lékaři, zdravotní sestry, lékárníci, záchranáři, učitelé a další) a jedinci, kteří si přes vysokou pracovní zátěž neumějí uvědomit, že na sebe nakládají až příliš. Ale jak syndrom vyhoření vůbec poznat?

Syndrom vyhoření neboli burn-out syndrom (z anglického burn out = vyhořet) poprvé popsal americký psycholog Herbert J. Freudenberger v sedmdesátých letech dvacátého století a spojoval ho s chronickým stresem a ideály zejména u pomáhajících profesí. V dnešní době se syndrom vyhoření může objevit u kohokoliv od přepracovaného kariéristy po ženu v domácnosti.

K syndromu vyhoření přispívá počáteční idealistické nadšení, které může postupně vyprchat a přejít do emočního a fyzického vyčerpání. Ke ztrátě nadšení přispívá setkávání se s negativními emocemi, velká morální a právní odpovědnost, nedostatečná pozornost k vlastním problémům, práce přesčas (zejména, pokud je vynucená), nároky na další vzdělávání, konflikty s kolegy nebo nárazový charakter práce, kdy se člověk musí vypořádat v omezeném čase s mnoha úkoly najednou.

Existují však ochranné faktory, které člověka i při vysokém pracovním nasazení od syndromu vyhoření chrání. Jsou to například:

  • pocit, že má práce smysl;
  • vyšší vzdělání a informovanost - zejména o ochraně zdraví a schopnost včas vyhledat odbornou pomoc;
  • společenská prestiž povolání;
  • sociální dovednosti ve vztahu ke kolegům, zákazníkům nebo pacientům (např. schopnost naslouchat, vcítit se do problémů, nacházet kompromisní řešení);
  • relaxační a meditační techniky;
  • schopnost dobře vnímat sebe sama – všímat si známek duševního či psychického stresu a umět na tyto signály zareagovat;
  • pestrost práce;
  • realistické nároky na sebe sama;
  • kvalitní zájmy a záliby, které nesouvisejí s povoláním a umožňují obnovu sil (doporučuje se vytvořit si hranici mezi prací a soukromím);
  • dostatek spánku a nealkoholických tekutin;
  • smích a humor;
  • naučit se odmítat nadměrné pracovní zatížení – doporučuje se střední míra zátěže v zaměstnání;
  • pocit uspokojení z práce. 3

Ačkoli není syndrom vyhoření přesně definován, existuje několik příznaků, podle kterých ho lze rozpoznat:

  • pocit únavy, frustrace, ztráta iluzí;
  • podrážděnost, přehnané reakce, záchvaty zlosti nebo smutku;
  • pocit, že člověk pracuje stále více a práce přináší méně a méně potěšení;
  • potřeba, aby někdo nutil člověka do běžných činností;
  • pocit bez nálady, otrávení, znudění a snaha tento pocit zahnat nějakým vzrušujícím zážitkem;
  • konzumace většího množství alkoholu než dříve;
  • ztráta potěšení ze sexuálního života;
  • denní potřeba uklidňujících prostředků nebo léků na spaní;
  • bolesti hlavy, zad, žaludeční nebo zažívací problémy.

Příznaky se projevují v závislosti na fázi, ve které se dotyčný člověk nachází. Nejprve se objevuje pocit neuspokojení z práce, následují drobné zdravotní obtíže (např. opakovaná nachlazení nebo problémy s pohybovým systémem). Postupně klesá pracovní nasazení a výkonnost. Zhoršují se vztahy s kolegy, vztahy v rodině a zhoršuje se komunikace. Pocit vyhoření a ztráta chuti k běžným činnostem může být i příznakem deprese. Příznaky, které se vykytují jak u syndromu vyhoření, tak u deprese, jsou:

  • extrémní únava,
  • špatná nálada,
  • snížená výkonnost.

Proto se může stát, že člověk se syndromem vyhoření je diagnostikován jako pacient s depresí a naopak. Jedná se o dva různé problémy, které spolu mohou být úzce provázány. U deprese se navíc objevuje nízké sebevědomí, bezradnost nebo sebevražedné myšlenky. Tyto tři příznaky nejsou považovány za příznaky syndromu vyhoření. Lidé se syndromem vyhoření nemají vždy depresi, avšak vyhoření může zvýšit riziko vzniku deprese.

Jak postupovat při zvládání stresu?

Klíčové je problém odhalit co možná nejdříve a začít ho řešit. Každý případ vyhoření je individuální a velký vliv na jeho průběh má nastavení hodnot každého z nás. Stresory (faktory způsobující stres) působí na každého jedince jinak a důležitá je jejich intenzita a doba, po kterou působí. Na druhou stranu je však potřeba umět rozpoznat, kolik stresu si člověk vytváří sám. Často se jedná o naše špatné pochopení situace, rychlé zevšeobecnění či černobílé vidění problémů. Například za každou cenu zvládat všechny úkoly v práci sám nebo si brát kritiku vedoucího pracovníka osobně. A odsud je již malý krůček ke spuštění stresové reakce.

První fáze strategie zvládnutí stresu směřuje k tomu, že se stresová reakce vůbec nespustí. To znamená umět si rozvrhnout práci, nenakládat na sebe víc, než můžeme reálně zvládnout, a také nezapomínat na sebe, na odpočinek a na to, co nám dělá radost.

Druhá fáze zvládání stresu nastupuje při příznacích stresu – např. dostatek odpočinku, tělesná aktivita nebo upevnění osobních vztahů s partnerem, rodinou a nejbližšími přáteli. Člověk se syndromem vyhoření všechny tyto informace většinou zná, ale nevyužívá je nebo si ani neuvědomuje, že se tento problém týká právě jeho.

Ke zvládání stresu mohou pomoci adaptogeny. Jedná se většinou o látky rostlinného původu, které zvyšují odolnost organismu vůči stresovým faktorům. Nezasahují do fungování organismu více, než je nutné ke zvýšení odolnosti (na rozdíl od látek stimulujících, které mohou při častém nebo nadměrném používání paradoxně vyvolat útlum – např. kofein). Mezi tyto látky patří výtažky z rostlin, jako je lékořice lysá, ženšen, klanopraška čínská (Schizandra chinensis), rozchodnice růžová (Rhodiola rosea), kustovnice čínská (Goji), parcha saflorová (Leuzea carthamoides) nebo houba lesklokorka lesklá (Reishi).

Při problémech se spaním mohou pomoci přípravky z rostlin se sedativním účinkem, jako je chmel otáčivý, kozlík lékařský, meduňka lékařská, mučenka nebo třezalka. U třezalky dávejte pozor na možné interakce s ostatními léky. Pokud nějaké léky užíváte, poraďte se vždy se svým lékárníkem.

Při řešení profesionálního stresu a syndromu vyhoření lze kombinovat strategie prevence stresu v zaměstnání (viz ochranné faktory) a současně také zvýšit jejich intenzitu. Někdy je nutná dočasná nebo trvalá změna zaměstnání, snížení úvazku či podobná opatření. Často se na řešení podílí širší okolí nebo psychoterapeut, pokud neumíme se stresem bojovat sami. Doporučuje se najít bližší vztah k lidem, které máme rádi. Naučit se hledat radosti, těšit se z maličkostí a dělat věci pro sebe. Nemusíme být přece neustále „udřeným vzorňákem“.

Mgr. Jana Pokorová

Nemocniční lékárna FN, Hradec Králové