Lékárník Mirek Koška: Z pohádky do pohádky, z kroje do kroje…

„Někdy mám pocit, že můj život je stereotypní, ale srovnám se, když si uvědomím, čemu všemu se ve svém volném čase věnuji. Ve skutečnosti jdu z pohádky do pohádky, z kostýmu do kostýmu." To o sobě s trochou nadsázky řekl PharmDr. Miroslav Koška, o kterém je známo, že všechno, co dělá, dělá tak, že víc už to snad ani nejde. A doprostřed plesové sezony se tenhle rozhovor hodí jako žádný jiný.

Doktor Koška je rád lékárníkem. Tvrdí, že tato profese, jejímž základem je vysoká odbornost, se krásně doplňuje s empatií, psychologií komunikace, nasloucháním a důrazem na to, že každý člověk potřebuje něco jiného. Aby lékárník mohl pacientovi pomoci, musí s ním do jisté míry souznít, pochopit ho a vidět problém pacientovým pohledem.

Co si myslíte o aktivním odpočinku?

Ten je velmi důležitý, ale chce to překonat lenost, což mi někdy moc nejde. Když se ptáte, jak trávím volný čas, v první řadě mě nepřestalo bavit lékárenství.

Přesto, věnujete se i jiným aktivitám? Vypadáte, že máte skvělou fyzickou kondici.

Na základní škole jsem devět let hrál házenou, ale moc mi to nešlo. Je to sport pro tvrdé chlapy, já jsem takový nikdy moc nebyl. Můj vztah k pohybu se změnil se začátkem tanečních kurzů, kam jsem původně chodit nechtěl, ale nakonec mě to chytlo. Ze základních tanečních kurzů jsem postoupil do bronzových, stříbrných a soutěžních. Tam jsem poznal, že se na pokračování necítím, ale tím to úplně neskončilo. Souhrou náhod mě na začátku roku 2000 na taneční zábavě jedna slečna s partnerem oslovila s nabídkou, zda s nimi chci tančit na hodech. Zkusil jsem to a od té doby jsem členem tanečního souboru Řečkovická třináctka. Jeden tanec trénujeme několik týdnů, což znamená, že každou neděli po celý rok máme co dělat.

O posvícení všecko to voní, tak jako v apatyce...

Na hodech tančíme v kyjovském kroji, já ho mám z půjčovny. Od roku 2000 jsem při té příležitosti tančil šestnáctkrát, z toho jsem byl třikrát hlavním stárkem, jindy jsem měl povinnosti stárka přes pořádek nebo přes tanec. Tančení na hodech představují především takzvané besedy, česká, moravská a československá. Jedná se o zhruba patnáctiminutové pásmo tanců na směs lidových písní. Nejen Brno-Řečkovice, ale i sousední čtvrť pořádá své vlastní hody, tam jsem také tančil aspoň desetkrát.

Znamená to, že jiné než lidové tance jsou mimo vaši pozornost?

Kdepak. Členství v našem souboru obnáší taky předtančení na plesech, během jedné sezóny, která trvá od listopadu do března, jsme absolvovali i třináct plesů, někdy během jednoho večera dokonce dva. Jako úvodní tance na plesech míváme nejčastěji valčíky, ale tančil jsem i polonézy, waltzy či menuet v dobovém kostýmu. V polovině plesu přitvrdíme, tančíme tango, směs latinskoamerických tanců, charleston, rokenrol a další naše vlastní choreografie. O půlnoci, kdy plesový program vrcholí, se objevíme například v kankánu. Když tančí dívky z našeho souboru a zvedají při tom sukně, je to samozřejmě super, ale v okamžiku, kdy pánská část souboru odhodí své strhávací kalhoty a zůstane jen v saténových trenkách a kšandách, je jásot největší. Na některých našich choreografiích jsem se částečně podílel. Ale nejsem v tomto směru žádný profesionál, cítím se spíše jako lepší poloamatér.

Kromě plesů připravujeme každoročně country bál. Diváci nás znají rovněž z menších vystoupení při různých společenských příležitostech, taky jsme se účastnili několika regionálních i významnějších tanečních soutěží a přehlídek. Dá se říct, že v Brně a okolí jsem za těch šestnáct let tančil snad na všech parketech.

Váš soubor ale neúčinkuje jen jako taneční

Koncem roku pravidelně děláme mikulášské besídky pro děti, asi hodinová představení složená z pohádek a krátkých tanečků. A tady se blížíme k mým velkým hereckým rolím.

Hrál jsem Děda Vševěda, potom Starou moudrou makovici a Kosa v Makové panence, Kubu z Krkonošských pohádek, Jindru z Princezny ze mlejna a několikrát i samotného Mikuláše. Z toho je jasné, že mám široký herecký rejstřík. V muzikálovém představení Starci na chmelu, které jsme připravovali spolu se členy dalšího souboru, jsem hrál Prvního bezejmenného brigádníka. V další větší roli jsem se „proslavil" ještě v dobách svého gymnaziálního studia. Když se v Mikulově a ve Slavkově natáčel francouzský film Napoleon, hrál jsem tam granátníka císařské gardy, který se v záběru prošel v dobovém vojenském oděvu a s velkou puškou s bajonetem.

Jak všechno stíháte, když ještě cvičíte čchen tchai-ťi- čchüan?

Jak to stíhám, to nevím, ale jde to. Samozřejmě chodím každý den do práce, jednou týdně tančím, dvakrát týdně cvičím tchaj-ťi a letos v únoru jsem se začal učit čínsky. Navíc se snažím pravidelně číst, abych získal informace z mnoha pramenů souvisejících s naším oborem, a mezi tím se flákám.

Co vám to cvičení dává?

Přináší mi maximum všeho, víc než jsem čekal, nebo co jsem vůbec nečekal. Je to styl života, odpověď na otázky, které mi každý den předloží, ať je ten den dobrý, nebo řeším nějaký problém. Patří sice k bojovým uměním, ale člověk, který cvičí, nemá chuť ani potřebu bojovat, přestože cvičením získává neuvěřitelnou energii. Stává se klidným a vyrovnaným, je v souladu se svým vlastním tělem, svým okolím, přírodou, vlastně se vším. Učím se správně dýchat a dech spojit s pohybem. Líbí se mi myšlenka, že tchai-ťi je klidná hladina vody čeřená kruhovými pohyby drobných vlnek, a že když cvičím, je to jako drak letící po obloze.

A to vás nasměrovalo ke studiu čínštiny?

Ano, čínština byla logickým následným krokem k doplnění mých aktivit souvisejících s východní kulturou a pronikáním do základů a tajů tchai- ťi. Beru to jako jeden celek, druhou část cvičení.

Čínština patří mezi takzvané tónové jazyky, má pouze kolem čtyř stovek slabik, které se různě kombinují. Každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, existují čtyři tóny, podle používání tónu se absolutně může měnit význam. Zvukomalebnost jazyka je nekonečná a pro význam slova naprosto zásadní. Studium mě obohacuje, na spoustu věcí začínám nahlížet jinak.

Zajímá mě, jak přemýšlejí lidé, kteří mluví čínsky, jako mateřský jazyk čínštinu používá zhruba 1,2 miliardy lidí. Překvapuje mě, jak uzpůsobují slova, například „pokrývat střechu taškami" nebo „přijít do hodiny předpřipraven" vyjadřují jediným slovem.

Nevím, jestli ty zkušenosti někdy využiji v praktickém životě, ale jsem si jistý, že to moje dosavadní aktivity svým způsobem doplňuje, třeba právě svou naprostou odlišností od všeho, co jsem zatím prožil a poznal.

Jaroslava HOŘANSKÁ, Stanislav Havlíček
Snímky: V. Vrbovský; archiv dr. Košky

K foto:

Součástí starodávného bojového umění čchen tchaj-ťi-čchüan je i cvičení s vějířem. Ten původně v Číně používali muži, kteří do společnosti nesměli nosit zbraně. Vějíře bojovníků ovšem měly ostré hrany a bodce, ve skutečnosti tedy zbraní byly, a navíc hodně nebezpečnou.