Lékárnická kapela Marod: Z farmacie do Hollywoodu

Když se řekne Marod, představí si asi většina běžných smrtelníků stav, kdy jim zdraví zrovna neslouží, a tak vyrazí třeba do lékárny. Jenže Marod je taky lékárnická rodinná kapela, která začínala v roce 1987 jako klasická studentská folková formace, tehdy zcela amatérská a v poněkud jiném složení, dnes už z větší části profesionální, brázdící nejen česká, ale i zahraniční pódia se svým autorsky původním repertoárem. Dva spolužáci z farmacie, kapelník a kytarista René Racek Matlášek a kontrabasista (a stále lékárník za tárou) Luboš Vejmola.

Marod

Vzpomenete si ještě někdy na Ne-Čas, vaši první společnou studentskou kapelu?

René Racek Matlášek: Docela často. Věř nebo ne, kdykoli vidím Luboše u basy, prolétne mi hlavou vzpomínka na Ne-Čas. Prolne se do minulosti a zpět, Luboš s hlavou plnou vlasů, já o padesát kilo míň, hrajeme na ulici, ve futrálu pár drobných... Byly to krásné roky.

Luboš Vejmola: Nejkrásnější období života, doba volnosti, radosti. Jak básníci říkají, doba větru ve vlasech a hvězdného nebe nade mnou. Myslím, že Ne-Čas spojil nás dva víc než jen na dobu studia. Ne-Čas mi dal přátele a také manželku.

Nedlouho po ukončení studia vznikla vaše první studiová MC (magnetofonová kazeta) Kouzlo bot. Napadlo vás ještě na škole, že budete s kapelou pokračovat i po absolvování farmacie?

Matlášek: Tenkrát vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se ještě někdy sešli. Šli jsme na vojnu a pak každý jinam. Rozpuštění Ne-Času bylo pro mě osobně velmi smutnou záležitostí. Kouzlo Bot jsem pak natočil po vojně ve dvojici se svojí budoucí ženou Andreou. Jen jedna kytara a dva hlasy. Ne-Čas mi tehdy strašně chyběl.

Vejmola: Čas po vysoké škole byl obdobím, kdy jsme se stavěli na vlastní nohy, zakládali rodiny, budovali domy a sázeli stromy. Přibylo starostí, ubylo muziky. Možná je správné, že takový čas přišel, protože o to víc, alespoň já, si užívám hraní teď.

Po zdánlivě více než desetiletém klidu je v roce 2008 na scéně, zatím jako trio, Marod. Poněkud divný název zrovna pro lékárnickou kapelu.

Matlášek: S tím názvem jsme si užili svoje. Ale zpočátku se nedalo mluvit o „lékárnické" kapele, takže mi to přišlo jako dobrý jinotaj. S příchodem Luboše to pak dostalo další rozměr, ale oč více srandy, o to líp. Pikantní bylo, když jsme hráli benefice v domech s pečovatelskou službou. Přivezli tam pacienty na kolečkových křeslech, některé i na lůžkách a ohlásili, že jim zahraje Marod. Byla to docela legrace.

Vejmola: Ještě dnes si vzpomínám na to srpnové odpoledne, kdy jsme u kávy jen tak zlehka prodiskutovávali možnost si občas zahrát. Já jsem vzpomínal, kde jsem basu odložil a kolik prachu z ní budu muset setřít. Naštěstí zůstala v kondici a opět mi začala sloužit. A název kapely Marod? Každá kapela má název, který ji nějak charakterizuje a je úsměvné, že se v názvu spojil původ členů s profesí, kterou jsme s Reném vystudovali. Skvělé je, že naše jméno nikdo nezapomíná – tak nějak se dobře pamatuje.

Absolvovali jste spoustu soutěží a festivalů. Co je pro vás první skutečný úspěch?

Matlášek: Prvním velkým úspěchem bylo vítězství na festivalu Svojšický Podzim 2011. Hlasují diváci a my tehdy převálcovali dvacet dalších kapel z celé republiky a zvítězili. To byla naše první velká divácká cena. Pak samozřejmě Autorská Porta rok na to. To byla velká meta.

Vejmola: Je nádherné, když z výšky pódia vidíme, že děláme lidem radost, že se námi hraná hudba lidem líbí, že si pozpěvují nebo ťukají do rytmu. Energie, kterou posluchači posílají nahoru zpět, je krásná a opojná. Ocenění od diváků a také od odborných porot je velikou odměnou.

Oba máte doma malé děti. Jaký mají vztah k hudbě?

Matlášek: Někdy v roce 2011 začal Tesák (syn) psát písničky. Nejen, že jsme je začali hrát, ale tím nastartovala i jeho sólová dráha, respektive spolu se ségrou v duu Geny. Zpočátku ji do party moc nechtěl, protože sourozenci se prostě občas škorpí, ale pak brzy pochopil, že přes všechny trable je ségra super parťák. Začali jezdit po juniorských soutěžích jako Dětská Porta, Brána a Folkový Kvítek a brzy z nich přiváželi i ceny nejvyšší – 1., 2. a 3. místa v republikových finále. Momentálně je Tesák nejúspěšnějším českým juniorským autorem, který si mimochodem za svou píseň „Reason to be" přivezl i 3. místo z mistrovství světa z USA. To je tady zcela ojedinělé.

Vejmola: Můj malý desetiletý syn má obrovskou motivaci ke hře na housle. Vždy, když mu housličky padají z ruky a nechce se mu hrát, říkám, že pokud chce hrát v kapele, musí přidat.

Vraťme se k Marodu a jeho cestě do Hollywoodu v rámci reprezentace naší republiky na WCOPA 2015 (Mistrovství světa v interpretačním umění). Co je to za soutěž a jak jste se na ni probojovali?

Matlášek: Jde o jediné a oficiální mistrovství světa talentů jevištních typů umění. Určeno je pro zpěváky, instrumentalisty, tanečníky, artisty, iluzionisty, modelky, a to jak sólově, tak ve skupinách. Řekněme, že se to šíří záběru podobá soutěži Česko Slovensko má Talent. Je to však v celosvětové rovině. Letošního ročníku se účastnily týmy z 63 zemí světa, přes 1000 soutěžících. My jsme se zúčastnili Českého národního kola a porota nás vybrala do reprezentačního týmu. Zpočátku jsme vůbec nevěřili tomu, že je to myšleno vážně.

Vejmola: Mistrovství probíhalo jako možnost ukázat špičkovým umělcům, manažerům své umění. Bylo pro nás odměnou, že se jim naše vystoupení líbila. Obrovská zkušenost a celoživotní zážitek.

MarodV jedné kategorii jste se stali vicemistry světa. Skvělý výsledek, je to jen krůček pod vrcholem. Podle mě ohromná motivace.

Matlášek: To rozhodně. Když jsem řekl kapele, že jsem nás přihlásil i do jazzu, byli zásadně proti. Vždyť tento žánr neděláme a ještě k tomu vozit jazz do Ameriky je přeci blbost, že? No a vidíš, zrovna v této disciplíně jsme dosáhli nejvyššího umístění. Motivace to je velká, letos jsme si to osahali a už víme, jak to tam chodí a taky to, že bychom se mohli klidně ucházet o zlato. Konkurence je tam sice velká, ale my už taky nejsme zrovna nováčci. A dostali jsme šanci, protože vzhledem k počtu získaných medailí nám byla nabídnuta přímá nominace na příští ročník WCOPA. Nedostal ji každý, to se dá jen těžko odmítnout. Takže zase nanovo dáváme dohromady soutěžní repertoár a hlavně peníze. Letošní účast „sežrala" všechny úspory, musíme tedy podstatně více peněz sehnat jinde. Jednou z cest je náš projekt „CESTA ZA ZLATEM Z HOLLYWOODU" na serveru Startovač. Tam se snažíme dát dohromady asi polovinu potřebných nákladů, zbytek seženeme jinde. Jakoukoli pomoc budeme velice potřebovat. Je to dost adrenalin, ale co nás nezabije, to nás posílí.

Vejmola: Jsme rádi za každou podporu.

Máte i další plány, hudební nebo lékárnické?

Matlášek: O těch lékárnických mluvit nebudu, protože není o čem. To je spíš Lubošova parketa. A ty hudební jsou celkem jasné. Za čtyři roky jsme nasbírali z různých festivalů 13 diváckých cen. To je pro nás ohromně důležitá vzpruha, ale taky jasný signál. Zdá se, že se lidem líbí, co děláme a jak to děláme. Dosavadní frekvence koncertů je cca 40 ročně a chtěli bychom jezdit ještě mnohem víc. Ale to znamená stát se profesionálem, to už při zaměstnání půjde jen těžko. Takže profesionalizace kapely je náš cíl, jakkoli je smělý, toho jsme si plně vědomi.

Vejmola: Skloubit roli tatínka, muzikanta a nemocničního lékárníka je někdy složité. Naštěstí mám hodné děti, milující manželku a velice šikovné kolegyně v Nemocniční lékárně Havířov.

Mgr. Aleš Krebs, Ph.D.

Lékárna Slatinice